Poledník, vrchol Šumavy a ve výšce 1315 m nm shlíží na celou tu krásu kolem. Díky výhodné poloze na něm byla na konci 60. let minulého století vystavěna vojenská stanice s jasným úkolem, elektronicky střežit naše západní hranice, která pak byla po dlouhá léta utajovaná. Mapy byly zkreslené, nebo na nich cesta k Poledníku chyběla. To se změnilo po Sametové revoluci a dnes je z Poledníku netypická rozhledna a cíl návštěvníků Šumavy.
Přemýšlím proč je právě tato, pro některé lidi nevzhledná, budova na Poleníku takovým nepsaným symbolem Šumavy. A napadá mě víc věcí. Je to pozůstatek minulého režimu, který se na celém pohraničí podepsal až až. Běhá mi mráz po zádech, co se dělo před válkou a po válce. A pak spadla opona. Do zákoutí naší krásné Šumavy se dostali pouze rysové, vlci, vysoká a Králové Šumavy. Nepočítám pohraniční stráž. Možná ale právě díky tomu se nám mohla dochovat tato krásná a magická krajina v podobě, jakou ji známe. Teda spíš v podobě jakou jsem poznala ve své 1. třídě, kdy jsem tu byla poprvé. Protože od té doby se tu urputně podepisuje turistický ruch.
Takže je to takový symbol toho, co bylo a už není. Říká nám, že každá doba ovlivní ráz krajiny a je možná dobré se zamyslet na to jak. (Tím nechci říci ať opona spadne znovu. V žádném případě!)
A druhá věc co mě napadá, k tomu proč zrovna Poledník. Shlédnete odtud celou Šumavu. U toho mne napadají slova Karla Klostermanna:
“..došla na Zhůřskou vysokou pláň, odkud přehlédneš mohutnou soustavu centrálního prahorstva. Pohlédneš rovně před sebe a vidíš na blízku zelenou báň Antýglu, Sokola, šedými skalami korunovanou. Pak Lapku a Černou horu, dříve neskonalým pralesem porostou. Vlevo od něho horu, které dnes dnes říkáme Stráž. V mlhavé dáli v modrý závoj zahalený, dlouhý hřbet Březnický a za ním trochu na pravo, krále a pána všeho toho konce světa, mohutný Roklan o dvou hlavách hlubokým sedlem odděleným. Obrátíš se napravo k západu a vidíš hory příkře spadající k Vydře na druhé straně řeky velikány: Spálený, dlouhý jezerní hřbet na nímž leží Prášily, Poledník i šedý Pancíř u Železné Rudy. Vidíš tolik hor a temen, že marně je počítat. Směrem na jih leží pak širá pláň močálů, poměrně nízké výšiny kostrbatým mlázím, modrošedou klečí porostlé a daleko, daleko v modrých parách hřbet mohutného slavného Boubínu.”
Tahle slova z knihy V ráji šumavském mi hrála v hlavě při malování. Neskutečný popis Šumavy a jejích hor. Stačí zavřít oči a hned Vás přenese do krajiny, kterou mohl Klostermann poznat dřív než se sem rozjeli davy turistů.
