Podruhé do Langsuy jdeme o něco lépe vybavení a navíc ve čtyřech. Do Norska přijela Terka (pisatelka webu On the trail) s přítelem Zdendou, tak vyrazíme společně. Na nohou nemáme tretry, ale nepromokavé boty a v rukou místo kol hůlky. Ty se tady ukázaly, jako velmi, velmi důležitá věc. Lehce nám sem tam zaprší a dost fouká, ale další dny slibují aspoň trochu sluníčka. Jen co sejdeme ze zpevněné cesty začíná hra “kdo stoupne na spáru je mrtvej”. Znáte to, ne? Jako děti jsme přeskakovaly dlažbu a nesměly jsme stoupnout do spáry. Norové hrají jinak. Kdo netrefí kámen, nebo klacek, má mokro v botách. A jelikož naše cesta vypadá jako potok, je hra dost intenzivní. Tak se všichni soustředíme, že ani není prostor na bavení se mezi sebou. Vítr přidává na intenzitě a když po 9 km uvidíme kouř z chatky, která je přístupná ke spaní, modlíme se za to, aby nebyla plná.
A naštěstí není. Je tu jen jeden mladý zálesák se svým loveckým psem. Tak ho mile vykážeme pouze do jedné místnosti a zabíráme si zadní “ložnici”. Večer se bavíme, že jsme ho vyhnali z jeho vlastní ložnice ve vlastní chatce a ještě nám musel topit. Ale měl pro sebe i psa dvě postele, tak se nám to zdá fér. Hodujeme na dehydratovaných jídlech a horké čokoládě a pokaždé když musíme ven, tak děkujeme za tuhle možnost spát v teple.
Ráno je zálesák pryč a my po snídani mizíme též. A abychom neměli až tak dobrý pocit, že jsme se ohřáli, zchladí nás první brod. Takže do kalhotek a hurá do ledové vody. Jeden po druhém projdeme a pokračujeme v pochodu. Mě v hlavě jede písnička Jóžin z bážin a nedokážu ji vyhnat. Když i Terka, která prošla spoustu dálkových tras říká, že tak náročný terén nečekala, už se nestydím za to, že mám pořád hlad a těším se do spacáku.
Brody střídají mokřiny a borůvky zase brusinky. Aspoň je co jíst. Norskou divočinou se dostaneme až k chatce, která je očividně obydlená. Uvnitř je zálesácká výbava a portréty nám neznámých lidí. Na stole nějaké historické dokumenty, co vypadají jako záznamy z druhé světové. Divný pocit. Ale po nastudování historie místa zjišťuji, že zde před 80 lety 14. června proběhl útok německých okupantů na norský odboj. Dva Norové zde zemřeli a mají tu i pomník. Do konce druhé světové zde byli i pohřbeni, poté jejich ostatky přemístili do jejich rodných obcí. Co je tu ovšem zajímavé jsou ty pomníky. V Norsku jich moc totiž není. Co jsem četla a viděla (spíš neviděla), tak pomníky prostě nedělají. Nejsou jako my. Silnice zde nelemují pneumatikové pomníčky na blízkého, co zemřel při autonehodě. Ani smírčí kříže. A to nemluvím o vrcholových křížích, které jsou v našem okolí dost časté. Tady je na vrcholu maximálně kamenný mužík a nebo jen hromada kamenů a když už tak na dřevě název hory.
Ale to jsem odbočila. Na místě jsme zůstat nechtěli ani správně neměli (stanovat se zde smí, ale musí to být minimálně 150 m od budovy). Takže Terka s Petrem zkouší místo nedaleko u řeky a my se Zdendou takticky čekáme. Vrací se. Takže ještě asi kilometr a na větrném návrší nacházíme dvě jakž takž rovná místa. Naše je na keříkách, takže co jde dáváme pod stan, abychom ho neřízli. Zajímavé je, že jakmile začneme vybalovat stany, přestane foukat. Někdo nahoře nám fandí. Díky. Je o dost příjemnejší vařit v bezvětří. O chvíli později zalezeme a spíme.
Ráno je naštěstí bez větru a deště. Takže balení stanů zvládneme rychle. Musíme trošku chvátnout, protože slibují, že ve tři začne pršet.
Kilometry ubíhají vcelku rychle a kromě mokřin nás tento den nepotká už žádný velký brod. Vyjdeme z NP a kocháme se pohledy na norské domky malinkých starých farem. Ještě pár kilometrů a už nás vítá šotolinová cesta, co nás dovede až k autu. Mezitím začne pršet. Opravdu v 15:00 a nepřestane, takže hurá do tepla auta, odkud nás už jen tak nic nedostane. Alespoň dnes.
