V čase předvánočním.
Vyrazili jsme na procházku na Kvildské pláně. Sněžilo tak, že nebylo skoro možné se dívat přímo před sebe. Do očí štípal sníh a brýle brzy zakryl. Takže s hlavou skloněnou jsme se pachtili podél Teplé Vltavy. Sem tam jsem udělala fotku a šinula se dál. V tom přišla neodbytná myšlenka. Kolik lidí se tu pachtilo se skloněnou hlavou před námi? Před námi, kteří jsme dobře oblečení, máme co jíst i pít. Netrápí nás žádné soužení. Máme svá auta, byty, rodiny. Kolik lidí, tu prožilo trápení, které si ani po shlédnutí historických filmů neumíme představit? Kolik lidí tu zemřelo z vůle někoho jiného a ve jménu něčeho lepšího?
Sněhem zapadané stromy vypadaly jako pomníky všem, co v tomto kraji vydechli naposled. Jak by asi oslavili přicházející Vánoce oni? Sníh se změnil v déšť.
