Předstartovní večeře, půldecák pálenky a trošku nejisté pokukování po poloprázdných kolech ostatních závodníků. Asi tak bych popsala příjezd na start Slovakia Divide. K tomu nám Aleš krásně shrnul kudy asi tak pojedeme a co nás čeká a nečeká. Zmínka o pohoří, kde mizí lidi zněla strašidelně, ale důraz na to, že tady se na průměrku nehraje mě zaujala o něco víc. Ne že bych nějakou měla nebo ji řešila, ale ta poznámka slibovala opravdovou divočinu. Jo. Přesně proto jsme tady Hnaní se za kilometry bylo dost.
Ráno nás probudí bušení kapek deště do střechy auta. Těšení je pryč, lehce kyselá lezu z postele a začínám se modlit za to, aby aspoň první hodinu nepršelo.
Když o dvě hodiny později stojíme na startu, neprší. A neprší ani celý první den. Jen z propršené noci zůstaly blátivé skluzavky místo cest, po kterých teď nahoru i dolu klouže necelá padesátka bikepackerů všeho druhu. Od úplných ultra střelců, po pohodáře s hromadnou věcí. My jsme někde ve středu, i když co se týká jídla, našim Slovenským sousedům jsme ohledně zásobování moc nevěřili a tak máme napěchované batohy svačinami na dva dny (já na tři).
První porce kilometrů a vertikálních metrů nás přivítala v Malých Karpatech. Pěšinky, cestičky a ve chvíli, kdy už máte dost toho kopce nahoru, se to najednou zlomí v příjemný sjezdík. Nechávám se uchlácholit myšlenkou, že tak to bude i následující dny. Jelikož jsme čerství tak upalujeme s davem vpřed. Na kochání moc času nezbylo a tak můj dojem z Karpat je: pěšinka, bukový les, pěšinka, pěkné houpání nahoru dolu, špatná odbočka, bláto, bláto, bláto, kola se už netočí a znova.
Z Karpat sjedem na rovinky, nakoupíme v Piešťanech, lízneme okraj Povečského Inovce, ďalší rovinky (na dlouho poslední) a se stmíváním vyjíždíme na Tribeč. Trhlinu (film) jsme viděli až po závodě, takže nám mlha prostupující lesy připadá spíše romantická, než strašidelná. Strašidelně se jen začínají utahovat kopce. A to jak nahoru, tak i dolu. Když se na Mišovim vrchu potkáme s dalšími závodníky, musíme ocenit Ivanovi schopnosti na cestě dolů. Já sotva vedu a on na naloženém kole jede bomby z kopce. No a co, že nevidí na cestu. Umí to!
Mlha skoro mizí, ale tma je všude. Náš plán zní: užít si to a poznat Slovensko. A to se potmě dělá dobře maximálně v hospodě, takže se poohlížíme po spaní a fotbalové hřiště ve Skýcově je ideální volbou. V noci se má protrhnout obloha, proto potřebujeme střechu. Před vsí ještě využijeme romantické zátiší hřbitova a hlavně konve na vodu. Nohy i ruce máme obalené blátem, tak si dopřejeme sprchu a hurá spát. Nejsme tam sami a poprvé se potkáváme s Belgičany, se kterými se budeme míjet zbytek závodu. Kluci už si hoví a jdou nám příkladem. Když už spím, tak přijíždí další parta a s ní i očekávaná průtrž mračen.
Ráno nepřekvapilo. Někdy kolem šesté se hrabeme z vyhřátých spacáků a zkoumáme radar. Máme malé okno bez deště. Ne že by to extra pomohlo, ale morál jásá. Všude “hmla”. Ač nám počasí zrovna nepřeje, co do teplotního komfortu, ale na kochání je to dokonalé. Tajemná divočina. Polní cestu střídá pěšina, tu zas bahnitá cesta a najednou asfalt. K velkému překvapení nás obou i malý a otevřený obchůdek, který bereme útokem, stejně jako naši spolunocležníci, se kterými se opět sjedeme.
Na oběd plánujeme dojet do Banské Štiavnice. Na cestě se potkáváme s Jožem a jedeme dál spolu. Prší. Jsem líná si obléci nepromokavé kalhoty a doplatím na to potopou v membránových ponožkách. Vyleju a jede se dál. Štiavnické vrchy jsou pro změnu krásné. Sem tam nám mlha odkryje výhled do krajiny a my jen zamilovaně hledíme. Až nás cesta zavede do města lásky. Nebo alespoň před vyhořelé muzeum lásky. Banská Štiavnica má rozhodně kouzlo. To i ta noblesní restaurace, kam jsme jak tři vodníci, co jim kape z šosů, nakráčeli. Já si dala mezi zastávku na záchodě, kde jsem vše mokré umyla a dál šla v nepromokavých kalhotech. Museli z nás být šťastní.
Zjišťujeme, že na SD není 30 km jako 30 km. Naše domněnka byla, že na obědě budeme někdy po poledni, zatímco hodinky ukazují něco kolem 16h. A tak to bude i dále.
Jožo zůstává a my mu jen závidíme teplo a sucho hotelového pokoje. My jedeme dál do bláta po Rudné magistrále. Čeká nás Slovenské Rudohorie a podle informací se máme zásobit než tam vjedeme. Tudíž hledáme přístřešek někde před Podkrivání, abychom mohli ráno ze vsi sjet do Kriváně do obchodu. Jedeme tmou a díky tomu, že stále vyhlížím medvěda, si všimnu pěkné chatky s pergolou. Ideální místo na spaní. Chvíli váháme, klepeme, obhlížíme, ale pak nás chlad a vlhko zaženou do spacáků.
Probuzení do zimy není zrovna nejlepší způsob začátku dne. Ale osedláme své karbonové oře a jedeme pro jídlo. Jídlo je naše hlavní zátěž. Já mám pocit, že když nebudu mít plný batoh, tak umřu hlady. A tak si ještě vezu svačinu z prvního dne a láduju tam další. No myslím, že mám jídla pro nás dva i medvědy dost.
Míjíme krásné roubenky, ovce, úchvatnou krajinu a pomalu ale jistě začínáme více času trávit tlačením kola. Petr ještě šlape, ale já z lásky ke kolenům tlačím a aspoň mám víc času na kochání. Cestou nás překvapí další obchůdek. Nečekaně! Nebyl v mapě. Takže ho vezmeme útokem, hned po Belgičanech, které opět dojíždíme. A opět divočina Slovenského Rudohorie. A opět tlačení. Dokonce nám přibyla nová disciplína a to přenášení kol přes padlé stromy. Někdy je to brnkačka a někdy se člověk musí prodírat několika stromy za sebou.
Já tuhle činnost s radostí kvituji. Člověk se aspoň zahřeje. Nad námi se tyčí vrchol Klenovský Vepor a nás čeká sjezd. Né že by to bylo lehčí než se dostat nahoru. Cestička je tak zarostlá, že se tam člověk nejednou ztratí. Nevidím pod kola, ale jedu. Mám hlad a na Zbojské nás čeká další pozdní oběd.
Kromě oběda počkalo i pěkné počasí. Sluníčko osvítilo sedlo a nám dodalo hromadu energie, stejně jako halušky a krásní bílí chlupáči, co hlídali Salaš Zbojská.
Se sluncem sklánějícím se k západu ujíždíme po hranici NP Muránske planiny a řešíme každovečerní dilema. Kde to dnes zapíchneme? Do mě na chvíli vjede soutěživý duch a chci jet na noc. Cesta je krásná a z kopce. To mi ale Petr vysvětlí, že jsme sem přijeli poznávat Slovenskou divočinu a to se v noci dělá blbě.
Ráno jsem mu za to děkovala. Po tom, co jsme opustili naší asi nejlepší chajdu, vyjedeme na rozkvetlou louku ozdobenou ranní rosou, do které svítí vycházející slunce, díky tomu celá louka vypadá jak kdyby na ní někdo rozsypal perly a nad tím vším Kráľova hoľa. Nedivím se, že o ní naši bratia zpívají. Je to jedno z nejhezčích rán.
Chvíli pak užijeme asfalt a hurá do kopců, kravinců, bahna a dalších radostí cyklistiky. Kousek nás doprovodí stádo krav, co je nějací chlapi ženou do kopců, kousek zase úplné ticho. Nacpeme se borůvkama velkýma jak třešně a napojíme se na SNP. Tam dělám chytrou a vysvětluji, že to je trasa Slovenského národního povstání a že je to památka na jednu z největších Evropských protifašistických akcí ke konci druhé světové války. Dýchne to tu na nás. když se člověk trochu vrátí v čase a zamyslí se nad tím, co se tu asi všechno dělo, přijde mu to naše závodění jako obyčejné šaškování. Ale díky Bohu za to, že můžeme napínat své síly při závodě a dobrovolně. Tenkrát tu trpěli a napínali síly úplně jinak. Poklona těm, co dali Slovensku zase tvář.
Na oběd si zajedeme trochu z trasy do Dedinek a s plnými břichy hurá na Volovské vrchy. Krása střídá nádheru. Kdybych nejela závod, jen bych si tu sedla a dívala se do dáli. Tak krásně tam bylo. Další cedule, že všude číhá medvěd a další přenášení stromů a zamotávání se do vysoké trávy. Mezitím si Petr dá sprchu v krásné venkovní umývárně a já jedu napřed na medvědy. Vidím jen stopy zválené keře a trávu tak, že to muselo být od medvěda.
Medvědí stopy ve velkém taky vidíme na Skalisku, jehož vrchol si nenecháme ujít. Vyběhneme ke kříži a s úžasem sledujeme představení mlhy, zapadajícího slunce a okolní krajiny. Jen medvěd nikde. A Belgičané nás tam předjedou. Když je zase dotáhneme, vypadají dost unaveně a hledají spaní. My jedeme do noci. Na útulnu Úhorná. Pod Bielymi skalami nás vyděsí velké oči, které na nás zírají zpoza kleče. Chvíli na sebe koukáme a pak zmizí. Přítomnost medvěda přisuzuju hlavně tomu, že mi Petr poručil nahlas zpívat. Tak zpívám a říkám si, proč tu nemohl být za světla. Teď bych z něj viděla prd. Jestli to byl medvěd.
Na Úhorné už někdo chrápe. Doslova. Takže se ukládáme kolem ohniště a ráno jim to chrápání vrátíme brzkým budíkem. Kousek od útulny je krásná venkovní koupelna (pramínek vody). A taky pěkná zima. Navlékneme péřovky a mizíme.
Pomalu se blížíme ke Košicím a Petr jede napřed. Potřebuje nové brzdové destičky a tak si užívám chvíli o samotě. Nad městem je skvělý trail. Jen na začátku je to “floučko” jak pro děti a postupně se to utahuje až málem letím z kola. Fuj. Buší mi srdce a zkoumám strom, kam jsem to měla namířeno, ale anděl strážný si máknul, takže seskočím, uf, já i kolo jsme v cajku. Jen se klepu jak ratlík. Takže to svedu a říkám si, že sem musím někdy bez brašen. Na náměstí pak koupím kompresní návleky na lýtka (docela bolí) a obsadím stolek u Kozlovny. Objednám pivo a čekám. Když Petr přijede s opraveným kolem a novým mazáním (mazali jsme i 2x denně) doslova vdechnu řízky s hranolkami a přemýšlím o dalším chodu. Konečně přišel pořádný hlad.
Za městem naše zadky ještě chvíli jásají nad asfaltem, ale zanedlouho začneme stoupat na Slanské vrchy. Po tmě přijíždíme na Dargovský priesmyk a znovu zkoumáme Slovenskou historii. Stále jsme na SNP. Petr dostane asi první viditelnou krizi a do mě naopak vjede hromada energie, takže mu zpívám a nutím ho mě poslouchat. Naštěstí je to klidný člověk a neumlátil mě tam. Zapíchneme to na Herlianskem sedle. Petr nechá venku rozházené věci z brašen a tak nás v noci budí myš a já mu hystericky všechno cpu do brašen a věším na kolo (mně už myši takhle rozkousaly krosnu a goráčovku, tak jsem na ně trošku nakrknutá).
Poslední ráno. Zadek mám otlačený jako nikdy, ten se do cíle těší. Kolena už taky cítím a prsty na rukou zase necítím, takže cíl bude fajn. Ale tyhle dny, kdy jsme byli spolu a vyhlíželi medvědy, byly prostě kouzelné. Takže tělu se chce do cíle, ale hlava by zůstala. Nezbývá nám ale nic jiného, ujíždíme Slanskými vrchy, kde to Ivan prosekal, abychom měli volný průjezd. Díky! Pěkné povožení, ale únava zapracovala a letím přes řidítka. Dvakrát jsem cestou měla namále a potřetí už to neustojím. Ale padám do měkkého a já i kolo jsme v pořádku, takže jen tepovka zase vyskočí a moje rychlost se na chvíli ještě sníží.
Únava je znát i na tom, že blbneme s plánováním. V obci Zármutov úplně nelogicky sjedeme až úplně na druhou stranu obce (z kopce a mimo trasu) na nákup. A přitom v další vesnici máme obchod na trase. Trošku si za to nadáváme, ale co. Aspoň budeme mít na Stravě víc nastoupaných metrů.
Z lesů a palouků jsme najednou v krajině pastvin a luk. Krásně to kvete. Kravince jsou taky všude a rozšlapaná zem od skotu je pro naše těla úplně super. Ale je to tady taky krásné. Blížíme se k CHKO Vihorlat a tam to trošku znám, tak mě napadá, že před těmi 10 leti mě nenapadlo, že tu někdy pojedu takhle na kole.
První den, kdy je opravdu horko a já za sebe můžu říci, že v té zimě a dešti se mi jelo lépe. Někde, ani nevím kde, nás předjíždí Belgičani, protože musí stihnout vlak do Košic a pak do Belgie. My si poslední kilometry užíváme a po tom co se Petrovi rozbije přehazka, už jedeme úplné piánko (ne že bychom zvládli nějaký sprint).
Příjezd do cíle je krásný. Stojí tam partička lidí, co nám tleská a dostaneme medaili a pivo. Dáme si pusu a každý prožíváme dojezd uvnitř. Mně mozek zamává a jde odpočívat. Nohy taky. Takže sedím na zemi, piju pivo a usmívám se všude kolem. Holky mi nabízí jídlo a já si nejsem schopná ani říci, že si dám ráda. Říkám, mozek šel spát. To teda. Protože večer u ohně do sebe bez váhání posílám jednu borovičku za druhou, až se raději seberu a jdu spát. Docela mě to složilo. Takže přicházím o Jožův noční příjezd a ráno na něj koukám jak vyvoraná myš. Frajer dal něco přes 180km ten poslední den.
Všichni jsou frajeři a je úplně jedno kdy a jak dojeli. Dojeli a na pár dní byli odkázáni jen na sebe a případně na své přátele. Byli mimo tu naší poblázněnou civilizaci a užívali si přírodu v její dost surové podobě. Bláto, déšť, zima, velká únava, bolesti, a zase zima. Ale všichni se v cíli usmívají. Každý si tu prožil svůj příběh, který mu nikdo nevezme. Je to něco, co bude navždy s námi a až nám bude mezi těmi počítači, mobily, instagrami a pracovními poradami ouvej, podíváme se, co máme napsané na tričku, co jsme dostali od Aleše v cíli. Slovakia Divide. A budeme vědět, že tam je kousek našeho srdce.
Díky Aleši.
