Jelikož je tu teplota asi o 20 °C níž než v Česku touto dobou (36°), tak pečlivě plánujeme. A jelikož teď tři dny nemá pršet, tak Petr navrhuje třídenní bikepacking v divočině národního parku Langsua. Jak velká to bude divočina jsme ale nečekali.
Langsua je vcelku mladý NP. Rozkládá se na území o rozloze cca 537 Km2 a byl založen roku 2011. Šlo vlastně o rozšíření Ormtjernkampen NP. Jedná se o zvlněnou krajinu plnou vřesovišť a mokřadů, které střídají nízké březové lesy a kamenité vrcholy hor okolo 1 000 m n. m. Jelikož je tato krajina dosti neúrodná, má dlouhou historii pasteveckého zemědělství. Ovce a krávy jsou tu na každém kroku a při troše štěstí potkáte i soby.
Vcelku pozdě vyrážíme z Heggenes, kde jsme na parkovišti před obchodem balili věci a trošku koukali na Nory. Soudě dle úsměvů a ignorace jsme jim asi nevadili. První kilometry trochu stoupáme a mě vrtá hlavou, zda by gravel nebyl lepší. Jelikož šotoliny, ty Norové opravdu umí (na mapy.cz jsou zobrazené jako naše asfaltky). Jedeme mezi červenými domky, pastvinami, domky s drnovou střechou a užíváme si příjemnou a milou krajinu.
Po necelých 30 km Petr hlásí odchylku od trasy a ukazuje do mokřadu, kde proleze maximálně ovce, že tudy vede naše cesta. Netrvá dlouho najít náhradní variantu, protože po bližším průzkumu, tahle původní opravdu neexistuje. Mapy.cz sice tvrdí opak, ale my si radostně jedeme na jinou, která navíc vede přes vrchol Skruvdalstinden 1 097 m n. m. Nechápu proč, ale moje hlava ten název ústům předkládá trošku jinak. O hodinu později už vím proč. Ze Skuvablabla je sice parádní výhled, ale cestou nahoru jsem na kolo sedla asi tak 4x a pokaždé maximálně na 20 metrů. Uf. Nahoře je to krásné a sjezd je o poznání lepší, ale když cesta zapadne do již zmíněného nízkého březového lesa, mám trošku problém vedle kola i jen jít. Takže přeskakování přes keře, kameny, louže a bobky.
Co kvitujeme, je absolutně divoká krajina. Byť člověkem dotčená, ale opravdu málo. Žádné chodníčky, žádné vodění turistů za ručičku, žádné podělané kapesníčky za každým stromem. Prostě kousek divočiny v tom našem bláznivém světě. Takže nebrblám a vesele přenáším kolo dál. Sem tam mě divočina odmění borůvkou, brusinkou a nebo šichou černou. Cpu se co to jde.
Máme krásných 35 km místo 50ti, a do cesty se nám postaví krásná chatka nesoucí název vrcholu, ze kterého jsme se k ní došoupali. Skurv… Teda Skruvdalsbua. Opatrně nahlížíme dovnitř a je otevřeno, uklizeno, voňavo a sucho. Od rozhodnutí dnes nerozkládat stan nás nezvyklá ani to, že je přenocování zpoplatněno. Za takovou parádu 100 NOK rádi dáme. Jezero na vodu je kousek, kadibouda a kůlna na dříví (čti kolárna) jakbysmet. Takže se pomalu zabydlujeme a k večeři studujeme Norské časopisy a historii boudy.
Ráno je příjemné a po snídani vyrážíme plni očekávání na další cestu. Popojedeme asi tak 50 m od boudy a zase vedeme. Velký kámen vlevo a keře vpravo, další šutr, keř, strom, mokro, bobek, šutr, šutr, au!! Pedálem do kotníku. Jauvajs! Krucipísek.
A takhle jdeme dalších 5 km. Sem tam je menší potok, který se dá s trochou umu přejít po kamenech. Trošku lituji své tretry. Vypadaly spíš jako silniční, ale špička už začíná být dost okopaná. Říkám si, že ty turistické, co leží doma v botníku, by byly lepší. Jau! Další ťafka pedálem, tentokrát do holeně. U posledního brodu na nás kouká nějaký člověk s červenou čapkou. Dumáme nad čím přemýšlí. Mě napadá, že zkoumá, zda nemáme E-bike, jelikož ty do Norských Národních parků nepatří. Petr si zase myslí, že ten člověk nechápe jak jsme se sem dostali. To já taky ne. Málem zlíbám šotolinovou cestu na kterou vyjdeme.
Po dost krátké domluvě hledáme únikovku z Langsuy. Další cesta se má nést v tomto duchu a je to asi 20 km. Takže měníme směr a prcháme. Nachodili jsme toho už dost. Zmínila jsem se, že těch 5 km jsme “jeli” 3 hodiny?
Po šotolině to letí krásně, ale naštěstí ne tak rychle, abychom minuli národní památku, historickou past na losy. Pár kilometrů za ní je krásné místo u jezera Dokkfløyvatnet. Je tu kamenný stůl, koupelna, kamenitá pláž a plácek pro stan. Značka ideál.
Ráno zjišťujeme, že z našeho jezera se stala přehrada a taky to, že cesta co je na mapě ve skutečnosti není. Ale objíždět to a nastoupat další metry se nám nechce, takže trošku obejdeme plot, projedeme se po betonové zdi a nakonec vylezeme na hráz. Kdoví, zda by to objíždění nebylo snažší, ale o tomhle se lépe píše.
Další cesta se nese v duchu šotolinových cest, ovcí a krásných výhledů. Když nečekaně objevíme maxi vodopád a lezeme po kamenech kousek nad ním, máme radost jako malé děti. Ani vyšlapaná cesta sem nevede. U nás by přes lidi nebyl vidět a tady o něm snad ani neví. Ještě jedno překvapení nám uchystal nečekaný obchod, který beru útokem a pak si musím zavolat i Petra, aby mi přeložil, že to kafe máme opravdu zadarmo k nákupu. A že bylo dobré.
88 km a jsme u auta. Naše výprava do Langsuy sice měřila dohromady necelých 170 km, ale dala nám pořádně zabrat. V takovém terénu jsme kolo ještě nevodili. A v tvrdých tretrách k tomu. Ale poznali jsme kousek Norské divočiny a máme o čem vyprávět.
